Thoughts.com Blogs - Staří známí, kolegové a žebráci

View Blog

Staří známí, kolegové a žebráci

Dneska jsem šel půl cesty do práce pěšky. Nedbal jsem rad místních, ale dal jsem na zkušenosti holek. Je pravda, že mým směrem je to trošku drsnější než tím jejich, ale zkusit jsem to musel. Bylo to v pohodě, akorát jsem zmokl.

Po obědě jsem měl schůzku s IT managerem z Deloittu kvůli možnosti připojení k internetu. Peterovo jméno jsem si pamatoval ještě z dob, kdy jsem v Deloittu na helpdesku řešil jeho problémy a tajně jsem doufal, že si na mě vzpomene. Musel si vzít na pomoc počítač, ale moje emaily v historii našel. Je to fajn borec, pokecali jsme i o AVG a vypadá to, že mu něco prodáme. Akorát pořád nevím, jestli tam na ten net můžu chodit, to jediné jsme ještě pořád nevyřešili. Afričani jsou maňány.

Odpoledne nám doma zapojili internet. Je to drahé jak válka, rychlost je slimáčí a teď to pro jistotu nejde vůbec. Doufám, že jsme ty prachy nevyhodili oknem.

Večer jsme šli do báru s kolegyní od holek. Je z Tanzánie, tudíž téměř místní, pro nás bělásky vítaný zdroj informací. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že afričan s jistotou pozná, odkud pochází jiný afričan. Tanzanijci jsou totiž světlejší než Keňani, černoši ze Rwandy mají dlouhé rovné nosy a Jihoafričanky mají obrovské zadky. Kolegyně měla vlasy spletené do copánků jako správná afričanka a vykládala nám, že jeden druh toho pleteného účesu umí udělat jenom masajové. Dají si účesuchtivou hlavu mezi stehna (pod bederní rouškou nic nenosí, takže už to samo o sobě musí být zážitek), pozvou si další tři kamarády a pár hodin na tom účesu ve čtyřech pracují. Než odjedeme, musím si podívat, jak ten účes vypadá. Byl to takový pohodový večer. Akorát Kuba se s náma moc nebavil. Koupil v supermarketu kilo pravé svíčkové za, v přepočtu, 150 Kč, doma si to maso naložil do oleje a koření a celou dobu se na ni těšil.

Zabalili jsme to vcelku brzo a protože by se nás pět nevlezlo do taxíku, doprovodili jsme tanzanskou kolegyni do hotelu. Bylo už po setmění, ale doufali jsme, že skupině pěti lidí se nic nestane. Navíc hotel nebyl daleko. Po cestě jsme potkali jen pár neškodných žebráků, kteří jsou obvykle přes den někde zalezlí. Ovšen jeden zvlášť neodbytný pán si usmyslel, že z tolika bílých lidí musí něco kápnout a navěsil se na nás. Když jsme ho ignorovali, tak se snažil peníze vydělat tím, že nám zastavoval auta při přecházení přes silnici. Pořád jsme ho ignorovali. Začal o dětech. Ignorace. Potom vytáhl svůj zřejmě nejtěžší kalibr: „My name is Moses and I am hungry.“ Načež ho Kuba setřel: „My name is Jakub and I am also hungry.“ V ten moment pán vypadl z role žebráka a začal se upřímně smát. Asi poprvé slyšel, jak to zní a ještě k tomu si premiéru odbyl s dvoumetrovým bělochem. To, že se Kuba už tři hodiny těší domů na steak, samozřejmě nevěděl. Vzápětí Kuba pána zachránil, neb mu vrazil do ruky pár mincí. Pán si vzpomněl na roli žebráka, vrátil se ke scénáři a děkoval na celé kolo. To ještě netušil, že byl vyveden aprílem podruhé. Ušli jsme pár metrů, on se stihl podívat, kolik že to vlastně dostal a zapomněl se podruhé: „50 cents, man!? This is no money! Come on!“ Padesát centů je na naše asi 12 halířů. Banán tady stojí pět šilinků. To ho definitivně přesvědčilo, že investoval svůj čas špatně a zmizel. My jsme se jeli domů vyspat.