Dneska byl městský den a úvod do mé keňské pracovní existence. Nechal jsem se vyhodit v downtownu (v centru města mezi mrakodrapy), koupil si v prvním shopu SIM kartu Safaricom s předplaceným kreditem a jal se pěšky, podle velice obecné mapy, hledat kancelář našeho partnera, Nikunje Shaha (Nikunj se vyslovuje Nykundž, jak jsem se dneska dozveděl). Poté, co jsem se jednou ztratil, párkrát zabrousil do míst, kde jsem asi neměl co dělat a završil to tím, že jsem se oklikou vrátil na stejné místo, jsem naznal, že moje orientace v Keni není ještě dokonalá. Celou cestu jsem pečlivě udržoval výraz: „Přesně vím, kam jdu a vůbec, ale vůbec nic od nikoho nepotřebuju“. Fungovalo to. Další zásadu: „Buď stále v pohybu a nenavazuj oční kontakt“, jsem porušil jenom jednou kvůli nastavení času v telefonu a i těch pár sekund stačilo stařečkovi belhajícímu se kolem k pár dotazům ve svahilštině. Nerozumněl jsem mu, tak jsem se slušně anglicky omluvil a vzdálil se. Vytasil jsem telefon a zavolal Nikunjovi, že přijedu taxíkem. Protože můj papírek s adresou ridičovi nic neříkal, vysvětlil mu Nikunj cestu svahilsky. V půli cesty polohu musel ještě jednou telefonicky upřesnit, taxikářovi původní informace očividně nestačily a to mě utvrdilo v tom, že moje rozhodnutí nejít pěšky bylo dobré a kvalitní. Ten jeho kancl bych sám nenašel.

Pak už to byla brnkačka. S Nikunjem jsme pokecali, nechal mě připíchnout se na net a domluvili jsme se, že k němu můžu chodit každý den jako do práce. Furt si myslím, že to pro nás oba bude přínos. Akorát ho budu muset přesvědčit, že ho nehodlám nijak kontrolovat ve smyslu evropan afričana nebo běloch černocha (inda). Na to jsou prý hákliví. Doufám, že brzo pochopí, že v tomhle ohledu jsem naprosto v pohodě. Nic dalšího zásadního jsme nevyřešili, dvě klíčová slova, která jsem si z toho rozhovoru odnesl byla: slow a then. Pole pole (to je svahilsky maňána). Prostě pohodová země. Žádný stres. Zítra kolem deváté tam nastoupím, pěkně pomalu a v poklidu.

Potom jsem dal oběd s holkama a jejich novou tanzanskou kolegyní v indickém fastfoodu. Mňam. Chicken Tika Masala je fakt dobrota. A vlastně vůbec všechno jídlo, co tu jíme, je nějak lepší. Nebo jenom jiné? Každopádně chutí je tady k dispozici mnohem víc.

Pak už jenom procházka pěšky domů zadníma uličkama kolem typických obchodů z vlnitého plechu (i u nich stojí automaty na Cola Colu) přes Nairobi river, což je jenom špinavý potok, úprava emailů do práce a válenda. Končím. Zítra je taky den.